pondělí 5. prosince 2011

Mikulášský horor, jak od Charlese Dickense! Pozor, nevhodné pro děti do deseti let.

Tak by se dali popsat naše, letošní, Mikulášské oslavy.  



Pro nové návštěvníky mého blogu, aby lépe porozuměli tomu, co bude následovat, prosím koukněte do archívu blogu  http://lezarts-renata.blogspot.com/search?updated-max=2010-12-07T21:09:00%2B01:00&max-results=50

Jako každý rok se značným časovým náskokem se začnu ohlížet po pekaři, či cukráři, který by upekl „Manala“, kteří jsou alfou a omegou naší mikulášské besídky. Vzhledem k tomu velkému množství, které spořádáme, jsem se nikdy nepokoušela o jejich pečení doma. Letos mi přislíbila, už po půlce listopadu, cukrárna v sousedním městečku, že mi těch 40 kousků upeče. Vysvětlila jsem, co a jak a zanechala jsem v jejich péči formičku.


Domluvili jsme se, že mi zavolají
kalkulaci, když se nikdo 5 dnů neozýval, navštívila jsem znovu cukrárnu. Paní prodavačka mi předvedla ukázku, málem mě kleplo! Na plechu leželi „Manala“ tencí, jako palačinka. Znovu jsem vysvětlila, že se používá vánočkové těsto a panďuláci mají být vysocí, jako formička a odkráčela jsem. 

 To bylo v pondělí.  V sobotu v 10 hod jsme vyrazili vyzvednout si naši pochoutku. Otevřu dveře a paní prodavačka na mě kouká, co chci a já, že panďuláky. Ona na to, že nejsou. Já na to, šprýmujete? Ona, že ne! Pro ztvrzení své pravdomluvnosti, zavolala cukrářku. Myslela jsem, že to semnou šlehne mezi šlehačkové dorty na pultu.
Z pozadí pultu se vynořilo, něco, co připomínalo cukrovou vatu prošpikovanou hřebíky. Look, aby asi nikdo nepochyboval, že je cukrářka. Viditelně nesla známky toho, že si v noci užívala na mejdanu, nejméně s dvacítkou punčových dortů a krabicí rumových pralinek.  Vrazila mi do ruky formičku a mdlobně s cudně sklopeným zrakem k zemi, odvětila, že jí to nešlo upéct. Musela jsem rychle opustit cukrárnu, protože jsem cítila, jestli zůstanu ještě chvíli, skončí to šlehačkovou bitvou, jak v němém filmu (jindy by to bylo k smíchu, dnes naopak). V hlavě jsem měla, jak v puse po mentolovém bonbonu:-( jenom mi tam tikali hodinky, že besídka začíná za necelých 6hod!!! Bylo mi jasné, že tady jsem potkala čerty v předstihu.

Jak na zavolanou, „Anděl“ spasitel, čekal za rohem. Nastal nerovný boj anděla s čerty. Můj anděl Jménem Lucie, vzal vše do svých rukou! Zaletěl k nám domů, zadělal na těsto a odletěl, protože měl "zabukovanou "andělskou agendu a my jsme byli "extrovka"!

Ocitla jsem se v kuchyni s vykasanýma rukávama. Jak u běžícího pásu, jsem se snažila splnit údernickou normu, upéci 40 Manala v rekordním čase.
Mikuláš, starý pán, poklimbával na křesle v kuchyni u krbu. Pro sebe jsem si myslela, že místo pochrupávání, by měl krotit, toho, pošťuchujícího mě, čerta. Rarach, však kolem mě poskakoval, pošťuchoval a vysmíval se mi, že to nezvládnu.  To mě rozpálilo do běla, zařadila jsem pátou rychlost. Ve 14h a 10 min, jsem vyndala 41 Manala z trouby! V tom okamžení, čert stáhl ocas mezi nohy a proletěl komínem. Mikuláš se zvedl a s šibalským úsměvem v koutku úst, se na mě podíval, sebral svou hůl a rozplynul se.
V 16 hod jsme všichni usedali k slavnostní

 "Mikulášské"svačině. Díky Andělu jménem Lucie, jsme si pochutnávali na těch nejlepších Manala, za 30 let!

Morálka: alespoň tentokrát dobro zvítězilo nad zlem a já vím, že dokážu upéct v rekordním čase 40 Manala doma.
Váš
Lezarts-alias „Andělský pekař“.